I was all enthusiastic about bringing my brand new rollerblades with me to the camp. Proudly putting them on, I thought how clever that was to take them here - the landscape is flat, the roads smooth with barely any cars - ideal conditions. Rollerblading was meant to be a perfect substituent for running. However, I didn't count with the dogs.
Yes, the dogs. They run freely on fenceless gardens and yards of the local houses and they are often trained to hunt down ducks, deer, and basically whatever that moves. Therefore an unarmed rollerblader is a prey easy to catch...
After the first successful loop (it took me about 40 minutes) I felt like I found the right way to keep myself fit and busy while spending time here at camp. During the second attempt to finish the loop, though, I was ambushed by three dogs. Blading down the road, they ran after me with their tongues stuck out, drooling, and ready to get me. In a second they were too close. Luckily, they were called off by their master. This all happened too quickly for me to realize the real danger. But it was enough to scare me to the extent of considering whether to continue rollerblading on the North Carolina roads.
The other day I had enough courage to venture out of the camp on my rollerblades again. After telling my friends to expect me back in about fourty minutes I set off. The fear inside me was growing bigger and bigger as I was passing the skinny pitbull (who, by the way, looked as he hadn't been fed in a month) chained to the house right next to the road coming to the camp. Having him behind, I was still listening attentively and all of a sudden - bark, bark! The image of the pitbull ripping away from the leash freaked me out so much that I faltered and fell backwards.
In no more than ten minutes did my friends see me back at the camp busting the door of the cabin and swearing, with occasional cries of the "I hate North Carolina" type. My wrist was sprung, leg and elbow bruised and grazed, and I felt terribly tired.
It was a great fun for Logan to see me upset and he never really grew tired of repeating the story over and over to everyone, laughing and pointing out how angrily I cried I hated America (which I tirelessly deny, because after sobering from the anger I realized that I like it here even better).
After couple of days the pain in my wrist ceased and so did my enthusiasm in rollerblading outside the camp. I realized that I have to accept the fact that the environment here is unfriendly to nearly any type of physical activity that includes being outside, be it running (the average temperature is around 96°F, poisonous snakes crawl on the running trails in the forest and bears lurk in the bushes) or rollerblading (hungry dogs and hot sun). So what sport am I going to try next?
====================================================================
Když jsem si s sebou do kempu balil kolečkové brusle, chvástal jsem se, jak skvělý to je nápad. Krajina je tady rovná, cesty upravené, bez děr a výmolů - prostě ideální prostředí k bruslení. Plánoval jsem, že místo běhání budu celé dny bruslit. Udělal jsem ovšem velkou chybu - nepočítal jsem se psy.
Ano, psi. Běhají si po neoplocených zahradách místních stavení jak se jim zachce a jejich majitelé je často chovají k loveckým účelům. Loví kachny, srny, jeleny a vše ostatní, co se hýbe. A neozbrojený bruslař je velmi snadná kořist...
Po prvním úspěšně absolvovaném kolečku, které mi zabralo asi 40 minut, jsem cítil, že brusle jsou ta správná volba kterak se udržet v kondici. Při druhém pokusu o zdolání stejného okruhu jsem však byl přepaden několika psy, kterým se asi zdálo, že jsem ta správná oběť. Vyběhli na mě s jazyky vyplazenými, celí poslintaní, v očích jiskra která dávala tušit, že jakkoli to dopadne, pro mě tady život končí. Naštěstí pro mne si majitel své miláčky zavolal zpátky. Vše se seběhlo moc rychle na to abych si uvědomil, že jsem vůbec v nebezpečí. Každopádně jsem zvažoval, jestli pokračovat v bruslení na silnicích Severní Karoliny.
Nakonec jsem se ještě jednou odhodlal vyjet na bruslích. Kamarádům jsem řekl, ať mě čekají tak za čtyřicet minut, a vyrazil jsem. Když jsem míjel vychrtlého pitbula (který vypadal že měsíc nežral) přivázaného k domu u cesty vedoucí do kempu, nejistota ve mě rostla. Už byl za mnou, ale já stále napjatě poslouchal. V tom se najednou ozvalo hlasité haf haf a to už jsem se válel na zemi, protože představa, že se ta bestie utrhla z vodítka, mě vylekala do té míry, že mi podjely brusle a já sebou třískl o zem.
Ani ne za deset minut jsem byl k údivu všech kamarádů zpět v kempu. Nadával jsem a mlátil kolem sebe, sem tam nenávistně vykříkujíc jak to tady nesnáším a že je to tady všechno na nic. Naštípnuté zápěstí, modřiny a sedřená noha a loket, to byl výsledek mého dobrodružství na bruslích.
Pro Logana se tato scénka stala nezapomenutelnou, neustále a dokola ji všem opakoval a nikdy neopomenul vyzdvihnout, jak jsem naštvaně vykřikoval, že nesnáším Ameriku (což samozřejmě popírám, jelikož po vystřízlivěná z mého vzteku jsem si uvědomil, že se mi tady vlastně líbí ještě víc).
Po pár dnech bolest v zápěstí ustala a já přestal mít chuť vyrážet ven z kempu na bruslích. Pochopil jsem, že zdejší prostředí nepřeje venkovním aktivitám různého druhu, ať už je to běhání (průměrná teplota pohybující se kolem 38°C, jedovatí hadi plazící se po stezkách v lese, medvědi číhající v křoví) nebo bruslení (horké slunce a hladoví psi). Otázkou tedy zůstává, který sport zkusím příště?
